Prostředek směny
Představte si pradávný obchod. Vy máte kozu, já sekeru, tak je pojďme vyměnit. Ale co když zrovna sekeru neužijete? A nebo když je vaše koza mnohem cennější? Výměnný obchod narazil na svůj limit v nemožnosti dělení. Půlka sekerky je k ničemu a půlka kozy už žádné mléko nenadojí. Aby se společnost mohla rozvinout, bylo potřeba najít něco, co se dá snadno dělit aniž by ztratilo hodnotu. Něco snadno přenositelného a hlavně něco na čem se všichni shodnou. Oko lidstva padlo na krásný a zároveň málo dostupný žlutý kov. A ten dal vzniknout naší civilizaci.
Lesk zlata působil skoro kouzelně. Časem nečernalo, neztratilo barvu a zůstalo stejně krásné i po stovkách let. A při tom se dal jeden jeho kus rozdělit na dva a oba měli stále stejnou kvalitu. Vždyť je stačí zahřát a spojí zase zpět. Právě tak se zlato objevilo jako prostředek směny ve všech dávných kulturách, které daly základ i té naší. Ať už se podíváte do starověkého Sumeru, Egypta či Indie, všechny spojuje společná víra ve zlato a jeho hodnotu. A ta v nás tak žije od nepaměti.
První zlaté mince
Dalším krokem na cestě lidstva bylo vytvořit z našeho milovaného kovu něco, co má jasný tvar i hmotnost. A co je jednodušší, než zmáčknout kousek zlata a vytlačit do něj tvar či nápis? Tak nějak vznikly první mince. Ty nejstarší objevené pocházejí asi ze 7. století před naším letopočtem a byly raženy v Lýdii, což bylo království na území dnešního Turecka. Tehdy vládce Kroisos nechal razit mince z elektronu, přírodní směsi zlata a stříbra. Tyto mince byly přelomové, protože měly jasně stanovenou váhu a hodnotu. Lidé už nemuseli složitě přeměřovat a převažovat každý kousek kovu. Od té doby se mince rozšířily po celém Středomoří a inspirovaly Řeky, Římany i pozdější evropská království.
Bohatství v dukátech
Jasná měna usnadnila obchod a ten kdo měl zlata mnoho, získal bohatství i moc. Všichni však spadali pod autoritu vládce. Aby na to bohatí nezapomněli, tiskli ti největší panovníci svou tvář přímo na mince. Zlaté dukáty, florény nebo solidy byly známé po celé Evropě a každý obchodník je bez váhání přijímal. U nás v Čechách se proslavily nejen stříbrné pražské groše či Tolary, ale i zlaté dukáty, které nechával razit Karel IV. v Kutné Hoře. Tyto mince měly velkou vážnost a dokazovaly sílu a prestiž českého království. Dukát se pak stal symbolem, který se udržel po staletí.
Papír není zlato
Postupem času začaly vznikat papírové peníze, které měly svou hodnotu jen proto, že byly kryté zlatem uloženým v trezorech. Bankovka tedy byla slibem, že si za ni můžete kdykoliv vyžádat skutečné zlato. Tato praxe vydržela až do 20. století, kdy byla postupně zrušena. Dnes už naše peníze za sebou žádné zlato nemají. Jsou to jen papírky, kryté naší důvěrou v jejich hodnotu. Jak se ale mockrát ukázalo, ta zdaleka není stálá. Historie je lemována mnoha případy, kdy i pecen chleba stál balíky papírových bankovek. Ale zlato, to svou hodnotu vždy drželo i v těch nejtěžších chvílích.
Teprve když držíte v ruce svou vlastní zlatou minci, poznáte ten pocit. Není to jen kov. Je to ryzí kus historie. Zadíváte se do jeho lesku a budete vědět, že stejně na něj koukali naši předci před stovkami i tisícovkami let. A stejně jako tenkrát jim, i nám přináší směs obdivu, krásy, radosti i úcty. Je to něco většího a trvalejšího, než jsme my sami. Něco, co bylo před námi a zbyde po nás i našim potomkům. Pokud budeme mít sílu jim jej předat.